Deník

zde najdete všechno možné, od hudby, sportu, přírodě atd..........

T. G. Masaryk

deska3462-hotovo-masaryk

Masaryk_1

Tomáš Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně jako první dítě chudých rodičů. Otec, tehdy sedmadvacetiletý Josef Masárik, pocházel z nedaleké vsi Kopčany v západním pohraničí Uher a donedávna byl nevolníkem; o deset let starší matka Terezie, rozená Kropáčková, byla z početné rodiny zámožného hustopečského měšťana, ale po smrti svých rodičů, stižena těžkým osudem, musela se živit jako kuchařka v panských službách, zprvu ve Vídni, pak v Hodoníně. Manželé si byli velmi nerovni nejen věkem, ale i sociálním původem a životními zkušenostmi; přesto jejich manželství bylo harmonické a šťastné. Narodily se jim pak ještě čtyři děti, z nichž však jen dva synové, Martin (*1852) a Ludvík (*1854), zůstali naživu.
Kraj Masarykova dětství, moravské Slovácko, patřil tehdy ke kulturně nejzaostalejším koutům v českých zemích; zvláštní, uzavřený svět zde tvořil rozsáhlý císařský velkostatek s ústředím v Hodoníně. Na tomto velkostatku sloužil Masarykův otec jako čeledín. Často byl překládán z jednoho dvora na druhý: Mutěnice (1852), Hodonín (1853), Čejkovice (1856), Čejč (1859) a opět Čejkovice (1859) – to byla místa, kde Josef Masárik, vystupující po služebním žebříčku od čeledína přes kočího až po drába, působil a kde jeho nejstarší synek čerpal svoje první trvalé dojmy.
Rodina a rodinná pohoda byla Tomášovi velice drahá. Nejvíce přilnul k matce, jemné a zbožné ženě, která ho záhy naučila modlitbě a základům katolického náboženství. Matka měla doma rozhodující slovo, otec se jí dobrovolně podřizoval. Byl nadaný, ale nevzdělaný – teprve služba drába ho přiměla, aby se od vlastního syna začal učit psát. Matka, která poznala vyšší společenské kruhy, toužila, aby její synové se stali pány; sociální postavení rodičů však sotva dávalo nějakou naději, že se její přání splní.
Po matce to byl čejkovický katecheta, kaplan František Satora (1826 – 1885), oblíbený kněz zápalné výmluvnosti, který tehdy měl na Tomášovu výchovu největší vliv.
Chlapec vynikal bystrostí a živým temperamentem, iniciativou a odvahou, které ho činily oblíbeným vůdcem klukovských her; přitom byl soucitný, velmi zbožný a hloubavý. Už v sedmi letech na něho otřesně zapůsobila zpráva, že v konírně čejkovického zámku se oběsil jeden čeledín. Od té chvíle hoch nepřestával přemýšlet o problému sebevraždy, o její nepřirozenosti a jejích příčinách. Když byl v poslední třídě čejkovické školy, na konci školního roku při vizitaci měl jedenáctiletý Tomáš před děkanem vyložit v čítance článek o nebi a básničku o duších zemřelých dětí; vzpomněl se přitom na svou sestřičku, která před lety zemřela brzy po narození, a rozplakal se. Tím byl pohnut i děkan a domluvil rodičům, aby svému synu umožnili další studium.
A tak v letech 1861 – 1863 Tomáš Masaryk vystudoval nižší reálku v Hustopečích; svoje znalosti tam obohatil o základy přírodních věd a o němčinu, která zde byla vyučovacím jazykem. Jeho matka sice mluvila lépe německy než česky, ale chlapcovým obcovacím jazykem bylo vždy slovácké nářečí; spisovné češtině se učil necelých pět let v čejkovické škole.
Měl se stát učitelem; ale do učitelského kursu se přijímali jen chlapci od šestnácti let – nezbývalo tedy než tři roky čekat. Otec byl mezitím (1862) zase přeložen do Hodonína, s povinností dohlížet nad císařským dvorem. Tomáš krátce praktikoval na tamní škole, ale praxe, ve skutečnosti pouhé posluhování paní rektorové, se mu znechutila, že ji brzy opustil. Zato zde při velkolepých hodech zblízka poznal nejvyšší kruhy rakouské aristokracie a její opovrhování prostými venkovany v něm vyvolalo bolestnou nenávist vůči pánům; pochopil i nemorálnost otročení na císařských statcích, kde v mentalitě lidí stále přežívalo nevolnictví.
Na jaře 1864 se netrpěliví rodiče rozhodli přerušit synovu zahálku tím, že ho poslali do Vídně, aby se učil strojním zámečníkem. Bezduchost stereotypní mechanické práce v nevlídném prostředí cizího velkoměsta se mu po šesti týdnech stala nesnesitelnou, když spolubydlící učeň mu ukradl všechny jeho knihy – poslední útěchu, jež mu zde zbývala. Tomáš utekl domů do Čejče, kam byl zatím přeložen jeho otec.
Sousedem Masarykových v čejčském dvoře byl panský kovář Beneš, a tak byl Tomáš dán k němu do učení. Tato práce, vyžadující sílu, zručnost i důmysl, se mu líbila a smířil se už s myšlenkou, že zůstane kovářem, když na podzim ho u kovárny náhodou spatřil jeho bývalý učitel z hustopečské reálky a přemluvil rodiče, aby nadaného syna poslali na čejkovickou školu jako podučitele.
V Čejkovicích se dospívající hoch znovu setkal a teď i spřátelil s kaplanem Satorou. Pod jeho vlivem se nyní stal uvědomělým Čechem, pod jeho vedením se začal učit latinsky a na jeho radu se konečně rozhodl studovat gymnázium.
Roku 1865 jako privatista složil ve Strážnici zkoušku za primu a stal se hned sekundánem německého gymnázia v Brně. Chudí rodiče ho na studiích nemohli vydržovat; první rok měl velikou bídu, odkázán téměř jen na to, co si sám vydělal kondicemi. Díky výbornému prospěchu však již v tercii získal stipendium a byl přijat za vychovatele do zámožné rodiny policejního ředitele Antona Le Monniera, jehož jedenáctiletý syn Franz, Tomášův spolužák, silně kulhal a potřeboval zvláštní péči. Nadále už byl Masaryk hmotně zabezpečen a navíc získal přístup ke světové literatuře v bohaté knihovně Le Monnierově.
V Brně i přímo ve své škole Masaryk intenzívně prožíval situaci Čechů, jen těžce se emancipujících z politického i kulturního područí německé menšiny; jeho vlastenectví se zde utvrdilo. Navštěvoval schůze katolických dělníků a byl na nich zaujat přednáškami vlasteneckého kněze a lidumila Matěje Procházky (1811 – 1889), v nichž se poprvé dověděl o socialismu.
Páter Procházka byl katechetou brněnského gymnázia. Svou náboženskou opravdovostí a ryzím charakterem tvořil čestnou výjimku v profesorském sboru. Ostatních profesorů si Masaryk nemohl vážit pro jejich přízemní prospěchářství. Svého třídního otevřeně zesměšňoval, když zjistil, že kvůli novému, nacionalisticky vypjatému řediteli Krichenbauerovi se přes prázdniny z Čecha Staňka stal Němec Staniek.
Osmnáctiletý kvintán se už cítil dospělým mužem. Byl nejen soběstačný, ale stal se teď jedinou oporou i svým rodičům, existenčně ohroženým pro poklesek Josefa Masárika, který za prusko-rakouské války 1866 pomáhal Prusům a za to byl propuštěn z císařské služby. Tomáš nadto dokázal vydržovat na studiích i svého nejmladšího bratra Ludvíka, kterého r. 1868 vzal s sebou do Brna na právě otevřené české gymnázium. Sám se toho roku přestěhoval do skrovnějšího podnájmu.
Za novou bytnou přicházela její mladičká švagrová a výmluvně dávala najevo svůj zájem o studenta. Tomáš dlouho váhal, ale nakonec se do temperamentní čtrnáctileté dívky horoucně zamiloval. Jeho vztah byl zcela nevinný a skončil pro něho bolestně – rozchodem s dívkou, s níž si nerozuměl pro její povrchnost. Ale ve škole z toho byla aféra, která zvýšila napětí mezi ním a profesory, hledajícími ve studentově známosti mravní poklesek. Jediný páter Procházka měl pochopení pro mladíkovu vnitřní krizi; navštěvoval ho, vážně s ním rozmlouval a snažil se mu pomoci.
Šlo o skutečnou krizi. Masaryk totiž v těchto letech ztratil víru svého dětství: vědecké poznání se mu stalo neslučitelným s církevní vírou v zázraky a v inkarnaci. Pro člověka tak silně náboženského to byl otřes opravdu bytostný. Ač ani nyní neztratil víru v Boha ani silná citová pouta k církvi, už se poctivě nemohl účastnit církevních obřadů a odmítl jít na povinnou školní zpověď. Laskavé chování katechetovo, byť nemohlo vrátit ztracenou víru, vzbudilo ve studentovi sympatie a vděčnost.
Zcela jinak se zachoval ředitel. Zavolal si žáka do ředitelny a vytýkal mu všechny jeho kázeňské přestupky. Masaryk, uražený nepěknou narážkou na svou čistou lásku a pobouřený, když Krichenbauer prohlásil, že sám je naprostý ateista, a přece ke zpovědi klidně chodí, protože je úředně předepsána, nakonec na ředitele vybuchl: „Kdo jedná proti svému přesvědčení, je darebák!“
Naštěstí tu byl mocný Le Monnier. Díky jemu nebyl Masaryk vypovězen ze všech ústavů v říši, ba vůbec nebyl potrestán; po tomto konfliktu ovšem nemohl setrvat v Brně. Le Monnier však právě odcházet do Vídně, kde ho čekalo opět místo policejního ředitele. A tak od listopadu 1869 Masaryk studoval v sextě Akademického gymnázia ve Vídni; bydlel nadále u Le Monnierových.
Jestliže již v Brně se mu otevřelo okno do světa, pak Vídeň, říšská metropole, byla mu ideálním místem ke studiu světové kultury i politiky. Masaryk snášel středoškolskou výuku pouze jako nutné zlo; volné chvíle, často i na úkor školy, trávil v universitní knihovně usilovným sebevzděláváním. Již v Brně četl francouzsky; teď ve Vídni se naučil dobře rusky a začal se učit angličtině.
Čím chtěl být? Před lety, o prázdninách 1866, náhodou poznal zblízka válku, její dramatické napětí i hrůzu; pod dojmem toho zážitku se rozhodl, že se stane filosofem. Chtěl si ovšem filosofovat volně sám pro sebe, školská učenost ho vůbec nelákala. Víc než teoretické odbornictví ho poutala poezie, jejímž horlivým čtenářem byl po celý život; z ní čerpal nejvíce podnětů k přemýšlení. Již v Brně byl zaujat Lessingem a ještě mocněji Goethem. Ale nade vše si zamiloval Platóna – filosofa životní plnosti, spojujícího racionální moudrost s poezií a obojí s praktickou politikou. Ještě jako gymnazista začal Masaryk ve Vídni navštěvovat kurs arabštiny na Orientální akademii, s úmyslem stát se diplomatem; po roce však pochopil, že zde nemá šanci, neboť diplomatická kariéra v habsburské říši je vyhrazena synkům aristokratů. A tak když v roce 1872 složil maturitu, zbývala jediná možnost: studium na filosofické fakultě.
Směr svých universitních studií neměl ujasněn. Dávno ho poutal Platón a celá antika; chtěl se oddat filosofii, ale nevěděl, čím začít, aby soustavně pronikl k její podstatě a základní problematice. Zašel za profesorem Zimmermannem a ten mu poradil, aby se napřed seznámil s dějinami filosofie. I tato cesta začínala antikou. A tak se Masaryk rozhodl pro klasickou filologii. Ale zklamal se – příčilo se mu filologické slovíčkaření, tak příkře kontrastující s mohutnými dojmy ze světové výstavy, která se ve Vídni právě připravovala a byla otevřena 1. května 1873. Několik dnů nato ve Vídni zemřel Masarykův milovaný bratr Martin, který při vojenském cvičení onemocněl a podlehl tyfu. Tyto zážitky Masaryka vyburcovaly z trpného přijímání školské nauky a přiměly ho, aby i všechno universitní studium plně podřídil hledání odpovědi na velikou otázku po smyslu lidského života pod zorným úhlem věčnosti.
Brzy po Martinovi, v červnu 1873, náhle zemřel Anton Le Monnier; ale Masaryk ihned našel nové, ještě výnosnější místo hofmistra, tentokrát v bohaté rodině Rudolfa Schlesingera, generálního rady Anglo-rakouské banky. Již od loňska byl oblíbeným učitelem Rudolfova syna, gymnazisty Alfreda, a teď dostal u Schlesingerů pohodlný byt a skvělý plat, který umožňoval štědře podporovat i rodiče a bratra Ludvíka. Otec, po krátké službě v Těšanech, již koncem roku 1870 našel trvalé místo hospodáře na velkostatku v Kloboukách u Brna, které se teď Masarykovi staly nadlouho milým domovem.
V dubnu 1874 přišel do Vídně nový profesor filosofie Franz Brentano (1838 – 1917). Vnesl do zdejší university, dosud ovládané tradičním herbartismem, nový, západoevropským myšlením inspirovaný směr, silně zdůrazňující přírodní vědy a jejich empirickou metodu. Masaryk našel v Brentanovi nejlepšího učitele a brzy i přítele. Sbližovaly je podobné zkušenosti s katolicismem: oběma se stalo dogma o papežské neomylnosti (1870) posledním popudem k vnitřnímu rozchodu s církví (Brentano se r. 1873 vzdal svého kněžství), oba však zůstávali rozhodní, bytostně optimističtí spiritualisté a theisté. Aristotelik Brentano byl mistrem racionální argumentace; smysl své filosofie viděl v tom, aby vědeckými důkazy existence Boha a nesmrtelnosti lidské duše, koncepcí teleologického determinismu všeho dění a spolupráce člověka na božím plánu světa bylo nahrazeno náboženství, neboť to pokládal za překonané, moderní době již neadekvátní. Platónik Masaryk se s Brentanem shodoval v mnohém, nikoli však v jeho vyhraněném racionalismu a radikálním odklonu od náboženství: silněji než Brentano se dával vést i citem a intuicí, které ho sbližovaly s Pascalem jako náboženským myslitelem a dovolovaly mu plněji vnímat úchvatnou osobnost Ježíše jako člověka, největšího z proroků. Masarykovi, na rozdíl od Brentana, nestačil filosofický theismus; potřeboval a vskutku měl i náboženství, silně prožívaný osobní vztah k Bohu, k němuž se denně obracel Ježíšovou modlitbou Otče náš. Na rozdíl od Breantana soustavně sledoval vedle filosofie také společenskou teorii a praxi – sociologii a politiku. Od svého staršího a zralejšího přítele však získal velmi mnoho, nejvíce v metodě a kritičnosti myšlení.¨
V lednu 1875 se Masaryk stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou A.V.Šembery (1807 – 1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské universitě. S pomocí několika přátel povznesl akademický spolek, který hojně dotoval i ze svých vlastních peněz, a zúčastnil se vlasteneckých akcí české Vídně. Z jejich ovzduší se zrodily také první Masarykovy literární studie (o Schopenhauerovi, o sebevraždě, o postavení žen ve společnosti), z nichž žádnou mu však pražské časopisy neotiskly.
Svůj zájem o psychologii, podnícený Brentanem, spojil se svým platónismem v disertační práci Das Wesen der Seele bei Plato, kterou předložil a obhájil počátkem r. 1876. Se studentským životem se v kroužku přátel rozloučil tím, že jim dal podepsat jako závazné životní směrnice dvě hesla: Baconovo „Vědění je moc“ a jeho vlastní „Pravdou k právu!“
V témže semestru úspěšně maturoval mladý Schlesinger; otec odměnil maturanta i jeho oblíbeného vychovatele, nyní už PhDr. Masaryka, umožněním společné cesty po severní a střední Itálii (září 1876) a ročního studijního pobytu na lipské universitě (1876-1877).
Lipsko znamenalo pro Masaryka nejen rozšíření filosofického vzdělání; poskytlo mu i cenné zkušenosti politické a náboženské: srovnával národnostně jednotné Německo s komplikovaností habsburské říše a poprvé hlouběji poznal protestantismus. Ale nejvýznamnější bylo, že se tu setkal se svou budoucí ženou.
Ke Goeringovým, v jejichž penzionu Masaryk bydlel, přijela v červnu 1877 na návštěvu jejich přítelkyně Charlotta Garriguová, dcera zámožného podnikatele z New Yorku. Při dlouhých rozhovorech, procházkách a společné četbě se s ní Masaryk sblížil. Byla stejného věku s ním, hluboce zbožná unitářka, s živým smyslem pro krásu a ideální hodnoty, přitom žensky jemná a citlivá. Oboustranná láska vyústila 10. srpna v zasnoubení.
Snoubenci se vrátili domů, Charlotta do Ameriky k rodičům, Masaryk do Vídně, kde si musel rychle zajistit nezávislou existenci. Cíl viděl v docentuře; k jejímu dosažení ještě téhož roku chvatně připravil práci Prinzipien der Soziologie a odevzdal ji se žádostí o připuštění k habilitaci z filosofie. Brzy nato, uprostřed zimy 1878, však přišel telegram z Ameriky od pana Garrigua s výzvou, aby Masaryk přijel za snoubenkou, protože se vážně zranila pádem s vozu. Přestože brzy následoval dopis od Charlotty samé, která ho uklidňovala, že se nemusí vytrhovat z práce, Masaryk se bez odkladu vydal na cestu a 15. března se v Americe oženil.

deska1924-hotovo-masaryk

Sňatek hluboce ovlivnil všechen další jeho život. O manželství měl Masaryk vždy představy neobyčejně vysoké, a pamětliv svých platónských ideálů i vlastních dosavadních zkušeností, byl rozhodnut, že se neožení, nenajde-li naplnění svých představ. V Charlottě je našel. Žena svou vzácnou osobností formovala Masarykův charakter, rodina se mu stala bezpečným útočištěm ve všech životních bojích.
Po návratu do Vídně následovala léta manželského štěstí a těžkého existenčního zápasu. Náhlým odjezdem uprostřed školního roku Masaryk ztratil výnosné kondice a oddálil habilitaci. Svou nevyhovující habilitační práci nyní vzal zpět a v září ji zadal znovu, rozšířenou a s novým názvem Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart. Mezitím se živil suplováním na střední škole, různými přednáškami a kondicemi, s těžkým srdcem si vypůjčoval od přátel, aby žena v ničem netrpěla újmu.
V březnu 1879 se Masaryk konečně habilitoval a začal bezplatně přednášet na universitě jako soukromý docent; počátkem května se stal otcem děvčátka Alice, o rok později chlapce Herberta. K materiálnímu zabezpečení rozrůstající se domácnosti jeho příjmy nestačily a nebylo naděje, že v dohledné době získá přiměřeně honorované místo ve Vídni. Pokud nechtěl odejít do ciziny, přicházela v úvahu jen universitní města Černovice a Praha.
Na Čechy jako možné budoucí působiště pomýšlel již jako student – se smíšenými pocity: opravdová láska k vlasti, kde však byl dosud cizincem, ho plnila touhou i kritickými obavami. S příliš mnohým, co se v Čechách dělo, nesouhlasil. České listy mu z malicherných pohnutek odmítaly zveřejňovat jeho příspěvky, takže první otištěná studie, Theorie a praxis, kritizující pasivitu české politiky, vyšla mu r. 1876 nikoli v Čechách, ale v brněnské Moravské orlici; tradičně české vlastenectví mu připadalo pouhou negací němectví, bez pozitivních ideálů; rozhořčila ho nízkost útoků proti profesoru Šemberovi, který se r. 1877 odvážil dokazovat padělanost národní svátosti – rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Přesto Masaryk pokračoval v psaní odborných statí pro své krajany: Plato jako vlastenec (1876), O pokroku, vývoji a osvětě (1877), Zákony osvěty a budoucnost Slovanstva (1877); konečně vydal i první samostatnou knížku O hypnotismu (Praha 1880); a právě ta měla posléze rozhodnout o jeho trvalém působišti.
Roku 1881 vyšlo ve Vídni jeho stěžejní dílo Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Zivilisation, které ho proslavilo i v zahraničí. Sociologickým rozborem tu odhaloval zdroj moderní sebevražednosti v krizi náboženství a záchranu spatřoval v náboženství novém, které poskytne modernímu člověku nezbytnou životní oporu. Tehdy již bylo rozhodnuto o rozdělení pražské university na českou a německou; Masaryk byl už uznávaným vědcem a jeho česká studie o hypnotismu se naní stala podnětem k nabídce mimořádné profesury na české universitě.

18.01.2011



Komentáře

1 komentářů:
  • 27.03. 16:29, Oldřich Kalenský

    Děkuji za informace. O.K.


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz