Deník

zde najdete všechno možné, od hudby, sportu, přírodě atd..........

O Michalovi, který chytil a pustil


O Michalovi, který chytil a pustil

      Ruku na srdce, přátelé, kdo z nás, kteří jsme se narodili hluboko v minulém režimu, nezačínal s rybařinou jako malý pytlák?! Já to na sebe klidně prásknu. Bylo mně tenkrát něco přes deset let a mé dětství se jako kolem své osy otáčelo okolo jedné chatové osady poblíž Nového Knína na krásné říčce Kocábě. V osadě bylo nepsané pravidlo, že kluci do deseti let chytali ryby jen na "prut" z lískového keře a opravdový prut jim rodiče koupili právě k desátým narozeninám. Tehdy to byly takové ty dětské sady, ve kterých byl žlutý plnolaminátový proutek, nesmrtelný naviják "Rexík" (aúú, toho namotaného vlasce pod cívkou!!), dále cívka dvacítky Silonu a spláveček. No, pro kluka, který do té doby třímal v ruce jen lískový klacek, to byl hotový poklad. Jak jsem psal, byli jsme pytláci, ale platilo přísné pravidlo, že jsme znali nejmenší lovné míry, a ty se dodržovaly vždycky. Až tak jsme byli "uvědomělí".

ricka kocaba
ricka kocaba
ricka kocaba
ricka kocaba
      Kocába byla už tehdy pstruhovým revírem, ale pstruzi o tom asi nevěděli, nebo jim o tom nikdo neřekl. Jinak by tam tenkrát museli nějací být. To tam spíš bylo hodně tloušťů, proudníků, plotic, sem tam štička a občas úhoř. Tloušťům jsme říkali vodní prasata. Nebylo to myšleno jako nadávka, ale jak nazvat tvora, co sežere všecko, na co přijde?! Je pravda (pstruhaři odpustí), že s výběrem nástrah jsme si dělali mnohem menší starosti, než s dodržováním lovné míry. Chytali jsme na vše, co lezlo po zemi, létalo nad ní, žilo pod kameny ve vodě i na suchu a konečně, co se dalo ukrást mámě z kuchyně. Já vím, já vím - pytláci a ještě si na pstruhovce chytali na co chtěli!!! Zkuste se přes to na chvíli, prosím, přenést a pojďte se mnou proti proudu času.
      Při cestě od vody byly dvě možnosti. Buď se zadařilo - a to se pak úlovku (mrtvému) protáhl vrbový proutek skřelemi a šlo se hrdě přes celou osadu - to byla cesta slávy. Anebo se nic nechytlo, to se pak šlo cestou hanby - lesem.
      Jednou jsme takhle vyrazili na ryby. Já a kamarádi Petr, Tomáš a Michal. Vydali jsme se proti proudu Kocáby a potichu jsme se vnořili do posvátného chrámu stínů olší, vrb a kopřiv. Až na Tomáše (lískáče) jsme měli všichni opravdové pruty. Malá říčka typu Kocáby je podle mě ta nejlepší škola rybařiny na světě. Člověk tam pozná význam vracáků a pochopí, jaká tajemství se ukrývají pod pěnou v jejich otáčející se náruči. Krásně je tam vidět, jak ze stínu podemletého břehu vyjíždí opatrný tloušť na výzvědy. Jak se v proudech ode dna zvedají k hladině zvědaví štíhlí proudníci, jak v tišinách pod těmi proudy blýskají koketně zrcátky svých šupin baculaté plotice a mezi tím vším jako šedohnědé šipky poletují všudybylové hrouzci... Pro nás to byla škola k nezaplacení.
      Už si nepamatuji, jestli někdo z nás ten den něco chytil do té památné chvíle, kdy Michal vykviknul: „Mám tam rybu!“ A měl! Velká jarní voda vymlela v tom místě dutinu ve břehu, na němž dlouhé a štíhlé listy trávy volně splývaly až na hladinu, aby se na ní rozprostřely jako vlasy bohyně Řeky. A právě pod nimi číhal samotář tloušť, který udělal tu chybu, že lučního koníka plovoucího okolo nepovažoval za nebezpečného. Pozdě si uvědomil, že to píchnutí v masité tlamě asi nebude od kopajících nožiček nebohého hmyzu. Podle rodea, které vypuklo, se mu to ale asi moc nelíbilo. Kocába je malá říčka, a tak není divu, že co pár metrů jsou ve vodě nepříjemnosti poskytující rybám ochranu, s nimiž se rybář musí vypořádat. Kameny, větve stromů, celé kmeny a konečně i kořeny, které jako by žalovaly do světa svou obnaženou nahotu. Zkrátka tloušť se ukázkově zamotal do spleti kořenů. Tak - a je to!
      Ale Michal tehdy nezaváhal, skopnul z nohou kopačky a (nedbaje nedostatečné krátkosti kraťasů) vydal se do vody. Nemá smysl popisovat, co se ve vodě dělo, už si to ani nepamatuji. Na co si ale vzpomínám dobře, byla ryba, kterou od hlavy k patě zmáčený, ale šťastný Michal položil do trávy. Nikdy jsme nic podobného v naší říčce neviděli. Válci podobné tělo mělo černočerný hřbet. Vím, zní to divně, ale jiný popis té barvy mě nenapadá. Veliká, masitá tlama, které jsme se skoro báli, boky se leskly tím zvláštním odstínem, jaký může mít snad jen hodně staré stříbro. Rudé ploutve veliké jako podšálky se podobaly krvavým vějířům. A ty oči! Zlaté penízky s černou tečkou uprostřed.
      Nevím, jak dlouho jsme stáli nad tou krásou v němém úžasu. Najednou se ta „věc“ u našich nohou prohnula jako luk a přivedla nás zpět „na zem“.
      „Ty vole, co TO jeeee??!!“ vydal ze sebe typickou klukovskou hlášku „lískáč“ Tomáš.
      „Já nevím, asi tloušť…“ snažil se šťastný lovec Michal dát najevo větší znalosti vodní zvířeny.
      „Kolik měří?“ ozval se praktik Petr.
      V mžiku se vedle tlouště objevil metr a konec jeho ocasu dosáhl k číslici 52.
      „Cože?! Padesát dva cenťáků??!! Tak dneska se jde přes osadu, to je jasný.“ povídám já.
      Ale Michal řekl tu památnou větu, kterou do smrti nezapomenu: „Zbláznil ses?! Vždyť se se mnou tak krásně rval, přece mu za to teď nerozbiju hlavu!“
      A po těch slovech Michal tak, jak stál, vzal do rukou svého soupeře a hodil ho zpět do vody. Já vím, pstruhaři se zas chytají za hlavu - tak veliký tloušť puštěný zpět do pstruhovky?! Těch pstroužků co sežere, té potravy, co se mu vejde do jeho nenasytného břicha a co měla patřit ušlechtilým pstroužkům... To teď neřešte, přátelé, a radši se se mnou ještě vydejte proti proudu času na břeh Kocáby.
      Stáli jsme tam jako opaření. Michal si kleknul k hladině a pomalu si omýval z rukou rybí sliz.
      „Jsi blázen!“ Nevím, kdo to řekl, ale dokonale to vystihovalo názor nás všech. A Michal odpověděl druhou větou, na jeho věk a dobu neuvěřitelnou: „Aspoň tady je pořád a třeba ještě trochu vyroste. Příště, až ho někdo chytí, tak to bude ještě větší boj!“
      Ať se na mě nikdo nezlobí, ale pro mě osobně je Michal zakladatel metody „Chyť a pusť“. Vždyť on se vzdal té „slávy“ jít hrdě přes celou osadu s rybou, která by jistě courala ocas až po zemi. Mohl jít okolo zahrady naší společné lásky Veroniky a získat u ní „body“. Zní to malicherně, ale pro jedenáctiletého kluka to byly věci nadmíru důležité. Ale on se toho všeho vzdal, ne proto, že by to po něm někdo chtěl, ale z vlastního rozhodnutí.
      Tenkrát jsem ho měl za blázna, dnes před ním smekám. Tehdy Michal svůj boj nad tlouštěm a hlavně nad sebou samým vyhrál. Nikdo z nás tenkrát netušil, že Michala čeká za nějakých 25 let nejtěžší boj, jaký může člověk bojovat - boj o život. Bojoval v jedné nepřehledné zatáčce kdesi u Mariánských Lázní a prohrál. Nechal tady hezkou mladou ženu, malého synka a nás, kamarády. V našich srdcích nechal plamínek vzpomínek na fajn kluka, kamaráda a tátu. Já, i když nejsem věřící, tajně doufám, že se „TAM" jednou sejdeme a půjdeme spolu opět na ryby. Zase bude Kocába plná ryb a prázdniny budou trvat věčně. Do té doby mám ale ještě jeden cíl. Až přijde čas a malý Michalův synek doroste z „lískáče“ k opravdovému prutu a bude chápat, co mu říkám, tak bych mu chtěl vyprávět tenhle příběh o tom, jaký byl jeho táta kdysi frajer. Doufám, že toho malého klučinu budu jednou slyšet říkat: „To jsem chytil krásnou rybu, viď, strejdo?! A jak se se mnou rvala! Pojď, pustíme jí zpátky do vody, strejdo, jó?“
      Věnováno Michalovi

      (Za fotografie říčky Kocáby děkujeme Shakespearovi.)
08.05.2009 | Autor: Vláďa Kroupa



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz